Kostelová cesta do Larumbe

Cestou do navarských kopečků
Cestou do navarských kopečků

Severní část Navary je mystický kus země s horami, hlubokými hvozdy a skřítky. My jsme se ji rozhodli prozkoumat nejprve pěšky a to cestou do Larumbe, kde jsme potkali takového kouzelného skřítka naživo.Lerrumbe

Pamplonu a město jsme měli až po uši a tak jsme své uši natočili směrem k lesu. Volání divočiny nás vedlo asfaltovou cestou přes malé vesničky s kostelíky, až nakonec i cestička docela zmizela a my jsme se ocitli skoro na konci světa. Když člověk neví kudy kam, většinou se obrací na vyšší nadpřirozené síly a tak kde jinde hledat pomoc než na faře. Místní kluk z fary nás poslal nahoru, že pokud se chceme vyspat do růžova, na kopečku se skrývá kaplička s útulnou. Trochu nevěřícně jsme se vydali, kam jeho farmářská ruka ukázala a ejhle, jsme tam. Před námi se otevřel výhled na obrovskou podlouhlou kapli svatého Bartoloměje, jejíž část byla přestavěna na docela luxusní útulnu. Vyšší síly a altruismus nám zase pomohly.

Sváču jsme si dali po cestě také u kostelíku.
Sváču jsme si dali po cestě také u kostelíku.
Tahle kaplička svatého Bartoloměje byla postavena dobrovolníky.
Tahle kaplička svatého Bartoloměje byla postavena dobrovolníky.

Ermita (Kaplička) svatého Bartoloměje byla postavena rukama místních dobrovolníků, kteří postavili tak poctivé dílo, které by nedokázali ani někteří, kdyby je za to bohatě platili. V útulně jsme spali na matračce a mohli si zatopit v krbu. Co chce člověk více ke štěstí? Kolem nás se pásly krávy a skoro divocí koně a jako ukolébavku pískal pasáček svou písničku.

V útulně jsme se cítili útulně díky krbu a matračce.
V útulně jsme se cítili útulně díky krbu a matračce.

Ráno jsme zabloudili do Larumbe, ač se to zdálo jen 2 kilometry. Nevím, jestli jsme prošli kolem bludného kamene, ale navarské lesy jsou nevyzpytatelné. Nakonec jsme našli cestu v ohradách s býky. V městečku Larumbe jsme se potřetí potkali s božskými silami, protože dům, kde jsme přes couchsurfing měli bydlet, měl společné zdi s kostelem. Majitel Mikel byl zajímavý chlapík, který bydlel sám, zpíval si sám pro sebe, mluvil baskicky a společnost mu dělal jeden perro (pes) a jedna burra (oslice). Díky němu jsme se druhý den pohodlně dostali až na místo, kde jsme strávili příští tři týdny. Penzionek blízko vesničky Arrarats, ze které Mikel při příjezdu vytvořil árii.

Dům od Mikela měl společné zdi s kostelem.
Dům od Mikela měl společné zdi s kostelem.
Líbil se ti článek? Sleduj na:
Facebook
LinkedIn
Instagram

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *