Pohoří Guadarrama – první trek

Sierra de Guadarrama

Pohoří Guadarrama bych přirovnala explozi překrásné sytě zelené krajiny uprostřed Kastilské stepi. Nemůžu tomu uvěřit, že vyprahlá země s několika keříky poblíž Madridu se může změnit v něco tak překypujícího životem. Já těm madrileňanům závidím – nejen, že mají krásné parky uprostřed města, ale do hodinky se dostanou k pohoří s dvou tisícovkami!

Vstupní brána do pohoří Guadarrama

Z Toleda jsme přijeli do Madridu. Co s tím? Přece nestrávíme další den ve městě? Kdysi nám jeden madridský kamarád vyprávěl o pohoří Guadarrama, které je Madridu docela blízko. Jak se tam ale dostat, když nemáme internet? Přešli jsme tedy zase celé město do infocentra a tam nám poradili dopravu – krátkodojezdovými vlaky Renfe Cercanías. Z mapy jsme vyčetli, že ideální startovní město pro výlet bude Cercedilla. A tak jsme vyrazili ze slavného nádraží Atocha linkou 8. Lístek stál 11 euro zpáteční.  Atocha se proslavila smutnou událostí – teroristickým útokem – výbuchem metra 11. března 2004. Připomíná ho skleněný památník uvnitř nádraží. V interiéru Atochi nalezneme také malý parčík na způsob deštného pralesa. Takže ač jsou lidé všude kolem uspěchaní, když si sednete do té moře zeleně, všechno napětí přejde.

Nejzelenější zelená v pohoří Guadarrama

Další zeleň se objevovala po cestě vlakem. Subtropická vyprahlá krajina se ani ne za hodinku proměnila v zelenou záplavu rostlin. Nad pohořím Guadarrama se držely obrovské mraky a bylo vidět, že déšť je zde na denním pořádku. Představa dalšího propršeného dne nás vyděsila, naštěstí nás uklidňovala značka v mapě – Refugio. (útulna) Sice jsme neměli jistotu, že tam bude a bude otevřená, ale nezbývalo nic jiného, než tomu věřit. (A rozhlížet se po cestě po jakýchkoliv alternativách.)

Fuenfría
Pozůstatky římské cesty do sedla Fuenfría.

Trek vedl po třech historických cestách do sedla Fuenfría. Cesta měla své kouzlo, protože historie z ní číšila z každého kamene a informačních cedulí s dobovými fotografiemi. První kamennou cestu zde postavili římané, aby spojili Méridu se Zaragozou. Po jejích pozůstatcích jsme šli většinu cesty nahoru. S ní se křižovala lovecká cesta Borbonů z období renesance. Poslední slavná cesta byla z období španělské občanské války. Navíc tento úsek patří k trase z Madridu do Santiaga, takže se na nás všichni soucitně usmívali a zdravili. Každý španěl má přece rád peregrinos (poutníci do Santiága).

Vypadali jsme jako peregrinos a tak nás všichni měli rádi.
Cesta do sedla Fuenfría nabízela nádherné výhledy.

Směrem nahoru jsem chvílemi přemýšlela, jestli vypustím duši již za cesty a o to více mi přišla má fysička nešťastná, že se chystáme na Andské treky, kde hory nejsou dvoutisícové ale minimálně pěti. Zachránilo mě sedlo Fuenfría, kde jsem si konečně odpočinula. Přírodní idylku dokreslovali koníci, kteří se pásli na volno, divoké včelky a spousta květin.

Poslední úsek do sedla Fuenfría.

Pokračovali jsme dál k Refugiu. Po cestě jsme stihli potkat páreček mladých býčků, kteří se pásli skoro na skále! To jsme ale ještě nevěděli, že budeme mít kraví hlavu přímo u našeho spaní. Pohodovým krokem jsme došli až k útulně. Ano, je tam! Kámen nám spadl ze srdce, jelikož už po cestě řádně kapalo. Vděčnost z nás prýštila na všechny strany, když jsme si uvědomili, že dnes budeme spát se střechou nad hlavou a pitnou vodou. Voda nakonec nebyla tak pitná, jak jsme očekávali, protože voněla kravím hnojem, ale i tak to bylo pětihvězdičkové místo.

Náš pětihvězdičkový hotel. Jen ten pramen nedomysleli – zurčel nám do ucha celou noc, pokud nás teda nekolébaly zvony od krav.

Při ukládání ke spánku nás vyrušilo zvonění. Zvonečky se přibližovaly, až nás obestoupilo stádo kraviček a býčků. Tak tady jsou doma. Schází se tu z okolních skal a kopců napít a na přístupnou trávu. Doufejme, že se nechodí napít zrovna k našemu pramenu v útulně. Ani jsme to nestihli doříct a nejodvážnější kráva si k nám suverénně zalezla do domečku. Tak jo, budeme spát s krávami. Trochu v nás hrklo, když se na nás zkoumavě díval černý býk a my si uvědomili, že máme červený spacák. Naštěstí tenhle na červenou očividně nebyl cvičený.

Kouzelná krajina kolem útulny

Místo kolem útulny bylo jako pohádková zahrada. Na louce mezi kameny čněl malý dolmen, na některých kamenech byly poetická věnování a vzpomínky na první poutníky, kteří do Guadarramy přišli. Druhý den ráno jsme se rozloučili s útulnou a vyrazili. Posnídali jsme půlku pomeranče na výhledu Mirador de los Poetas (Výhled básníků). Fascinující panorama dokreslovaly básně napsané na některých kamenech. S touto krajinou si někdo opravdu vyhrál. Posléze jsme zjistili, že jsme se vydali špatným směrem, tak jsme se zase vrátili. (Už naslepo, protože se nám vybily mobily s mapou.)

 

Vzpomínka na první caminantes (výletníky)
Mirador de los poetas

Po již správné cestě jsme docela hladoví sešli až do vesnice. Minuli jsme ještě několik krav a býků, ale už jsme je považovali za staré známé.

Cesta zpátky do městečka Cercedilla
Záplavy všech odstínů zelené při cestě zpátky.
Líbil se ti článek? Sleduj na:
Facebook
LinkedIn
Instagram

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *