Uyuni – není bílá jako bílá

 

Už jste četli naše předchozí dobrodružství? Mrkněte, co jsme zažili v Sucre v Bolívii.

Výprava do solních plání v Uyuni se nesla celá v duchu malých zlomyslností osudu, které nám cestování v daném momentu docela zavařily (a zasněžily), avšak nyní se jim už jen smějeme.

Ve tři hodiny ráno nás v autobusu probudili s tím, že jsme v cílové destinaci. Ve tři ráno! A co tu budeme v noci dělat? Vylezli jsme do mrazivé, temné uličky někde v Bolívii na konci světa a než jsme se stihli rozkoukat, ostatní cestující, místní, zmizeli bůhví kam.

Ubytování jsme nenašli, tedy alespoň v naší cenové relaci ne, tak jsme se vydali za město. Zašli jsme za poslední zeď na konci jedné z ulic, rozbalili náčiní a zalezli si do naší nejlepší investice – péřového spacáku. Tu noc, vlastně už ráno bylo hodně chladno, klidně i -1°C, vůbec se nám tedy ze spacáků nechtělo, ale vzhledem k tomu, že se již rozednilo a začali kolem chodit lidé, tak jsme se zvedli a vyšli hledat něco na zahřátí.

Celý den ve městě Uyuni sněžilo. Když jsme navštívili pohřebiště vlaků, vločky byly velké jako palec.

Proslavený „salar“, tedy solná poušť Bolívie, turisty velmi oblíbené místo, i Inky, kteří tudy vedli obchodní stezku se solí, je snad povinná zastávka každého cestovatele. Solná poušť, to znamená, že bude všude bílo, že bude bílo nejen díky soli, ale také díky sněhu, jsme opravdu nečekali. Když nám do chladného rána začalo sněžit, urgentně jsme hledali něco teplého na zahřátí. Došli jsme na jednu z hlavních ulic, kde sídlí většina turistických agentur, které nabízí výlety po salaru s průvodcem. Ač je salar velmi rozlehlý chtěli jsme alespoň částí projít sami bez placení drahé agentury. (Jak se na salar dostat bez agentury třeba zde.) Počasí ale mělo jiný názor. V našem původním plánu bylo zahrnuto i navštívení národního parku na hranici s Chile a horkých pramenů. Jenže počasí se usmyslelo, že bude sněžit pořádně a tak ani z tohoto nic nebylo – bylo nám oznámeno, že park je zavřený a hranice s Chile taky.

Sníh nebo sůl? Tentokrát sůl.

Co ale bylo příjemné byl přímotop v centru jedné z agentur, kde nás odchytli. A pán byl docela dobrý obchodník. Málem spadnul pod stůl z ceny, kterou jsem mu sdělil (Marcel), co jsem ochoten dát za vyjížďku do salaru, ale přistoupil na ni. A tak jsme měli výlet alespoň tam – později jsme zhodnotili, že to stálo za to. Stálo nás to 240 BOB – v ceně byl průvodce, terénní auto na celý den s výletem na pohřebiště vlaků a solnou poušť a dokonce i oběd.

Sedíce při přímotopu jsme si také našli ubytování na  noc, super poměr cena – výkon. Před odjezdem jsme tam zašli, ať si tam odložíme batohy a dáme si teplou sprchu. Někdo jiný ale zase chtěl aby to nebylo tak jednoduché, přišli jsme tam a když došlo na placení, cena byla úplně jinde, než na Bookingu. No jo, zapoměli jsme přehodit měnu. S tou novou se nám to již zdálo drahé a tak jsme se vydali hledat dále. Nakonec jsme na doporučení pána z agentury našli ubytování v levném pokojíku – ale studeném skoro stejně jako venkovní mráz. Tak jsme si tam alespoň odložili ty naše batohy a šli čekat na jeep.

Ve smluvenou hodinu jsme vyjížděli, my, francouzský pár a dvě chilské učitelky. Sněžilo celou dobu pořádně a tak nám vznikly krásné fotky zasněžených vlaků na jejich pohřebišti.

O sníh a zimu jsme při cestování ochuzení nebyli.
Celý náš výletní tým, pojídající pečenou lamu v solném hotelu.

Poté jsme se vydali směr salar, přes poslední vesničku na jeho okraji, kde se dodnes zpracovává i prodává sůl.

Potom už nás čekala jen nekonečná bílá pláň ze soli. Nakonec se nám taky udělalo krásně a mohli jsme vyfotit klasické klišé fotky ze salaru – s dinosaurem, šlapající, skákací..

Skákající fotky nesmí chybět!

Dali jsme si oběd v bývalém solném hotelu a pokračovali autem na ostrov Isla de los pescadores, jeden ze záchytných bodů v nekonečné bílé planině. Zde se platilo další vstupné, abychom si mohli zajít alespoň na toaletu. (Pokud ale na toaletu nepotřebujete, tak když obejdete celý ostrov, pohodlně se tam dostanete bez placení.) Prošli jsme si ostrůvek a pokračovali autem zpět k městu Uyuni a studenému pokoji.

Isla de las pescadores byl krásný ostrůvek plný kaktusů. Turistů bylo hodně jen na začátku, ale když jsme se prošli trochu dál, neviděli jsme už jediného.
Tyhle kaktusy rostou do téhle výšky klidně i sto let. Takže opravdová historie a bohatství země.
Západ slunce nad solnou plání byl kouzelný. Jen jsme se nemohli dívat do prava a leva na další homady turistů.

Když jsme přijeli do města, domluvili jsme si s francouzským párem schůzku na čaj, docela jsme si sedli a tak jsme se chtěli pobavit a zase po delší době s někým pobýt. Při cestě na pokoj jsme si koupili jízdenku na autobus do naší další destinace – Tupiza.

Nakonec jsme šli s francouzi na čaj o něco dříve, popovídali si, rozloučili se a oni šli na svůj autobus a my do pokoje. Tak pohodový den, více méně vše vyšlo. Jenže, zase měl na nás někdo pifku. Uvědomili jsme si, že jsme si jízdenku koupili na dřívější čas než byl výdej prádla z prádelny, kam jsme jej dali prát.. přece tady nemůžeme nechat naše oblečení – zrovna ho nebylo málo. Když jsem došel zpět (Marcel) na autobusové nádraží, tak nám lístek bohužel nechtěli změnit na jinou hodinu. A tak jsme jej nakonec nechali propadnout, v klidu se vyspali, ráno vyzvedli prádlo a šli zkusit náš první stop v Bolívii.

Odhoslaný Marcel stopuje do Tupizy. Avšak ani taxíky nám nechtějí stavět. 🙂

Jo, to bychom ovšem nesměli být v Bolívii a v Uyuni, nějak to místo bylo zakleté a nikdo nezastavil, ani moc lidí neprojelo. Tak jsme nakonec sehnali pána, který měl osobní dopravu mezi Uyuni a Tupizou a za docela vysokou cenu se s ním svezli, už jsme chtěli být prostě pryč.

Ještě ten den jsme tedy dojeli do Tupizy a ta nám veškeré strádání vynahradila. Bylo to tam tak nádherné a dobrodružné! O tom ale příště.

 

 

 

 

 

Líbil se ti článek? Sleduj na:
Facebook
LinkedIn
Instagram

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *