Tupiza: bolivijská westernovka

tupiza
Červené skály nás vítaly při příjezdu do městečka Tupiza, ale také nás provázely celým dobrodružným trekem v kaňonu.

I přesto, že jsme v Tupize strávili jen dva dny, bylo to jedno z nekrásnějších zastavení v Bolívii. Rudé skály a barevné vrstvy hornin, hluboký kaňon s úzkými cestičkami a kaktusy – to vše tvořilo atmosféru jako z americké westernovky. A o dobrodružství a adrenalin také nebylo nouze!

Království barevných skal

Ze solné pláně Salar de Uyuni (článek zde) jsme s předraženým taxikářem dojeli do Tupizy. Samotná cesta byla zážitek, protože jsme viděli suchou hornatou krajinu, barevnou díky různému složení hornin. Do taxíku jsme přibírali místní, kteří také směřovali do Tupizy, třeba pasáčka ovcí, který široko daleko neměl žádné ovce, ani tráva v okolí nebyla. (Zajímalo by mě, jak daleko k cestě musel dojít.) Mimo jiné, cesty v Bolívii se staví vždy sezónně, protože v mnoha místech je pravidelně v období dešťů bere voda. Tak se stalo i směrem do Tupizy a my jsme značnou část projeli škarpami, korytem řeky a malinkatými vesničkami, abychom zničenou cestu objeli.

zkoumání povrchu
Marcel zkoumá složení jako zkušený geolog – amatér.

Bránu do Tupizy tvoří červené špičaté skály. Jsou monumentální a stojí za to se mezi nimi projít. (To jsme také hned další den udělali.) V Tupize jsme se ubytovali u nádraží. Cena za noc byla dražší, ale v této části Bolívie nám připadaly veškeré ceny vyšší. Najedli jsme se a druhý den také nasnídali na trhu. Chutná bolivijská snídaňová specialita Api vypadá jako hustý puding, vaří se z rozemleté kukuřice a zasytí na celý den. Většinou se prodává ve dvou variantách – z červené  (maiz morado) nebo žluté kukuřice, s tím, že červená je sladší a v některých částech jižní a střední Ameriky se z ní vyrábějí i bonbóny. Api se podává se smaženou plackou se sýrem – torta, která se posypává moučkovým cukrem.

kaňon
Putování kaňonem byl jeden z největších zážitků z Bolívie.

Dobrodružství v kaňonu

Druhý den jsme vyrazili do již zmíněných červených skal. Na internetu toho moc o turistických trasách  nebylo, ale nakonec jsme našli starší popsanou trasu od nějakého Brita. Vydali jsme se v jeho stopách a směřovali korytem řeky do kaňonu. Nicméně, popis trasy  byl pravděpodobně velmi zastaralý, protože nás v něm nikdo neupozornil, že se před námi objeví betonový zátaras či možná splav, přes který se člověk bez žebříku nedostane.

tupiza
Marcel zkoumá, co je za zdí.

To by ale Marcel nebyl bývalý horolezec, aby nevyšplhal po téměř kolmé stěně na boku, na druhou stranu zdi. Horší to bylo s horolezeckým výkonem a strachem z výšek u mě, nicméně za pomocí Marcelových silných paží a mé sebedestruktivní povahy – když se něčeho bojím, schválně se do takové situace dostanu, jsem vylezla nahoru.,, Tak a teď už není cesty zpět.“ Pomyslela jsem si při pohledu z betonové zdi dolů. Cesty zpět tedy nebylo a před námi takového lezení ještě spousta. Myslím, že po průchodu celým kaňonem se můžu nazvat horolezcem. Nebo alespoň horo – drápalem, protože jako ladné lezení bych své výkony nenazvala.

bolivie trek
Horo-drápal v akci!

Pokračovali jsme dále úzkým kaňonem s vysokými a špičatými skalními stěnami. Čas od času bylo třeba přelézt nějaký ten spadlý kus skály, přeskočit kámen či přebrodit jezírko. Naše GPS v úzkém kaňonu vypověděla službu, protože přes vysoké zdi nedosáhla k družicím. A tak jsme putovali, bez záruky, že jdeme dobře, dále.

tupiza horniny
Největší čarotvůrce a umělec – matka příroda.

 

tupiza skály
Dále do kaňonu…

Cestička nás zavedla až nahoru na hřbet jedné ze skal, kde jsme se zase spouštěli do dalšího kaňonu. Tam jsme již slyšeli příležitostně hlasy turistů z druhé strany, které tam vozily na koních místní agentury. Dále než pár metrů se nedostali, protože tam byla přírodní bariéra. Vysoká skalní stěna s jezírkem pod ní.

tupiza hory trek
Z jednoho kaňonu na druhý. Na kopec jsme sice museli prolézt trním, protože cesta tam žádná nevedla, výhled nás ale jako vždy odměnil a uchvátil.

My jsme se o ní dozvěděli samozřejmě tak, že nás k ní cesta zavedla z druhé strany a nám nic jiného, než nějakým zázračným způsobem se z ní spustit nezbývalo. Křížek a květiny nějakého nešťastníka, který tento sešup nezvládl, dokreslovaly celou dramatickou situaci. Křídla nemám, ač by se v danou chvíli hodila, a tak jsem musela zase spoléhat na Marcelovy horolezecké dovednosti. S jeho navigací, kde se mám chytnout a položit nohu, jsme oba zdárně i s batohy slezli, dokonce jsme nespadli do jezírka a všichni přihlížející turisté nás odměnili bouřlivým potleskem. My jsme v duchu také tleskali, že jsme celou trasu prošli živí a neskončili jsme jako ve filmu 128 hodin. (Fotografii skály nemáme, protože jsme se tak soustředili na přežití, že jsme si ani nevzpomněli na foťák.)

tupiza
Puerta del Diablo z boku. Můžete si všimnout, jak je skalní deska tenká.

Po cestě jsme navštívili ještě turistickou atrakci Puerta de diablo (plochá a úzká skála s výhledem). Už se stmívalo a tak nám nocleh poskytla úžina mezi dvěma dunami s několika kaktusy. Druhý den ráno jsme se vydali ze skalnaté krajiny zpátky do města. Po cestě jsme ještě stihli potkat smečku dvaceti psů, které se nám podařilo odehnat až kameny, a tak byla naše dobrodružná westernovka zpečetěna úspěchem. Neskončili jsem ani sežraní, ani ztracení, ani jsme nespadli ze skály. Dožijeme se ještě dalších dobrodružství.

tupiza vylet

Líbil se ti článek? Sleduj na:
Facebook
LinkedIn
Instagram

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *